Myslím na to, abych rybu držel v náručí

Jakub Vágner je přes své mládí slavným sportovním rybářem a uznávaným odborníkem v oblasti rybolovu. V Amazonii chytil bájnou rybu Arapaimu gigas, ve Španělsku se mu podařilo v osmi lidech ulovit za čtyřicet hodin 147 sumců, kteří dohromady vážili necelých 7000 kilogramů. Všechny ulovené ryby samozřejmě vrátil vodě. Diváci České televize ho znají především z oblíbeného pořadu S Jakubem na rybách. Je čerstvým držitelem nového světového rekordu – začátkem května ulovil sumce, který vážil 110 kilogramů!

text > Jitka Škápíková

Co jste ulovil, Jakube?
Mým dlouholetým snem bylo chytit sumce, který by vážil víc než sto kilogramů. A to se mi podařilo hned
dvakrát. Jedna ryba vážila 102 kg a měřila 243 cm, druhá měla 251 cm
a 110 kg. Dosavadní světový rekord byl 103 kg. Takže jsem se vrátil domů
unavený, ale šťastný.

Říká se, že čas strávený na rybách se do života nepočítá. Kolik by vám podle této teorie bylo let?
Sice se to říká, ale u mě se ten čas asi počítá. Pomalu na sobě začínám cítit všechny ty noci proležené v chladu u vody, všechny ty snědené konzervy z dob, kdy jsem si toho finančně nemohl víc dovolit… Ale této myšlence dobře rozumím.Když člověk tráví čas sám u rybníka uprostřed lesů, dívá se na východy a západy slunce, na nebe plné hvězd, cítí se bohatší, klidnější, vyrovnanější. Přestává vnímat čas. Pět hodin mu uběhne rychle, jako pět minut.

Na co se myslí na rybách?
Někdo si jde k vodě odpočinout a chce být sám, někdo si jde popovídat s kamarády. Pak jsou lidé, kteří se těší, že uloví velkou rybu a už ji vidí na talíři. Ale těch, kteří přepočítávají cenu rybářského lístku na to, kolik kilo ryb domů přinesou, už naštěstí ubývá. Sportovních rybářů, kteří ryby pouštějí zpátky do vody jako já, je čím dál víc.

Sedáváte na rybách v tichu sám se sebou, nebo třeba posloucháte muziku?
Muziku poslouchám, ale ne takovou, jakou myslíte. Poslouchám hudbu přírody a ta je nesmírně krásná. Je všude kolem a je to jeden z vjemů, které mám na rybaření nejraději.

Když už mluvíme o hudbě: ve třetím ročníku jste opustil studium hry na kontrabas na Pražské konzervatoři a stal jste se profesionálním rybářem. Proč?
Hudbu jsem měl vždycky rád, ale stejně tak jsem měl rád sport a rybaření. Život hudebníků je dnes velmi složitý. I ti nejlepší a nejuznávanější virtuosové musejí cvičit osm deset hodin denně, a přitom mají ve filharmonii stejné platy jako ta paní, která se naučí vytírat hadrem za dvě minuty. Přišlo mi to smutné a nespravedlivé. Jednoho dne jsem tak koukal ze třetího patra konzervatoře oknem na Vltavu a najednou jsem si uvědomil, že mě to táhne ven do přírody, že nechci být celé dny zavřený mezi čtyřmi stěnami. Rozhodl jsem se, že půjdu úplně novou cestou. Byl to krok do neznáma. Neměl jsem se od koho učit. Musel jsem si prošlapat cestu a taky se mockrát pořádně spálit. Ze začátku to bylo velmi náročné, podpora rodiny taky nebyla velká… Ale šel jsem tam, kam mě srdce táhlo, a jsem za to rád. Nechytám ryby pro slávu, ani pro peníze. Netrávím čas na rybách proto, abych pak rozdával autogramy. To přijde samo s civilizační nemocí. Všechno, co dělám, dělám jenom proto, abych byl šťastný.

Cestujete po celém světě – to musí být hodně nákladný koníček, nebo ne?
Spousta lidí cestuje bez koruny v kapse. Když jsem byl v Amazonii, všichni si mysleli, že to muselo stát fůru peněz. Ale realita je jiná. Musíte si koupit letenku, ale to už dnes není žádný problém. Pak už toho na cestách moc nepotřebujete. Ve městě si koupíte padesát kilo rýže za deset dolarů a vypravíte se do pralesa. Když indiánům ukážete pět set euro, usmějí se: Hezkej lístek! Ale vůbec neví, k čemu je dobrý. Tam ani nemůžete utrácet, protože nemáte za co. Já na cestách nepotřebuju spát v luxusních hotelích a večeřet steaky. Raději si pobyt protáhnu o pár dní navíc.

Cestujete sám?
Do nebezpečných oblastí jezdím sám, tam by se mnou málokdo chtěl jet. Po Evropě se mnou jezdí kamarád a samozřejmě všude mám s sebou kameramana. Jirka Středa a Roman Mazánek, to je můj tým. Ti by se mnou šli i do pekla. A ono to občas jako peklo trochu vypadá.

Šlo vám na cestách někdy o krk?
Když to vezmete zdravým rozumem, šance, že se z Amazonie vrátíte živá a zdravá, není moc veliká. Jenže to si nesmíte moc připouštět, jinak byste musela zůstat doma. Já mám hranici pudu sebezáchovy posunutou hodně dozadu. Částečně jsem tomu rád, částečně nerad. Pokud cestujete tak jako já, musíte prostě s rizikem počítat. Ale vždycky se snažím myslet na to, abych svým jednáním neohrozil druhé lidi.

Jak se vůbec dá ulovit ryba, která je větší než vy?
Když máte takovou rybu na prutu, připomíná to spíš vodní lyžování, jak vás táhne po laguně. Nemůžete se bránit. Držíte prut a jedete za rybou. Skáčete do vody, která je plná piraní, jsou tam kajmani dlouzí přes šest metrů, anakondy, malí parazitičtí sumci, kteří jsou vám schopni zalézt kamkoli a pak se ta postižená část těla musí amputovat. Jenže díky adrenalinu si v tu chvíli nebezpečí vůbec neuvědomujete. Nemyslím na to, abych přežil, ale abych tu rybu držel v náručí. Pak už se může stát cokoliv.

V Amazonii jste chytil bájnou rybu jménem Arapaima gigas. Proč je bájná?
Je to největší a nejtěžší sladkovodní ryba na světě. Může dosáhnout délky přes pět metrů a hmot-nosti jedné tuny. Má dvakrát větší mozek než ostatní sladkovodní ryby a její inteligence se přibližuje k delfínům. A to je asi všechno, co se o ní ví. Neví se,čím se živí,kde přesně se vyskytuje, jak se rozmnožuje… Setkat se s touto rybou byl můj životní sen. Podnikl jsem za ní dvě výpravy a podařilo se mi to až napodruhé.

Kde jste ji našel?
Ví se, že Arapaima žije v amazonském deštném pralese. Ovšem musíme brát v úvahu, že se jedná o území větší, než je celá Evropa! Všechny expedice, které se za touto rybou vypravily, skončily fiaskem. Pět let jsem se na tu cestu chystal, snažil jsem se najít nějaké informace, marně jsem pátral na internetu, dokonce jsem kontaktoval svého anglic-kého kamaráda, který honbou za touto rybou strávil dva roky a neuspěl, ale ani ten mi neuměl poradit. Říkal mi: To je, jako kdybys honil ducha! Tak jsem jednoho dne zapíchl prst do mapy a usoudil jsem, že se vydám zrovna tam. Zavolal jsem kameramanovi Jirkovi Středovi a měli jsme ohromnou kliku: našli jsme jehlu v kupce sena.

Jak se cestuje po amazonském pralese?
Těžko, samozřejmě. Nejsou tam silnice, musíte plout na kanoi nebo jít pěšky. Často si prosekáváte cestu, brodíte se v bažině. Také se potkáte s původními obyvateli a to může být velmi nebezpečné. Indiáni v této oblasti jsou považováni za barbary a vrahy, ale není to tak docela pravda. Oni si pouze chrání svá teritoria. Bělochy mají obecně za zlé duchy, kteří jim kácejí prales.

Podařilo se vám proniknout na jejich území?
To se musí udělat takto: Na obětní místo položíte dar a čekáte. Když zmizí a na jeho místě se objeví dar pro vás, máte vstup povolen. Když zmizí a na jeho místě se žádný neobjeví, indiáni chtějí vyjednávat. Pokud dar nezmizí, máte vstup přísně zakázán. A to je třeba dodržet, jinak se už živí určitě nevrátíte. I když o indiánech nevíte, oni vědí o každém vašem kroku. Přestože jsme je přesvědčili o tom, že máme čisté úmysly, celou cestu nás sledovali a hlídali. Arapaima je ryba, k níž mají velkou úctu a považují ji za ducha pralesa.

Jaký je to pocit, ulovit bájnou rybu?
Poprvé jsem ji uviděl ráno v laguně uprostřed pralesa, kam jsme se museli prosekat mačetou. Když se deštný prales probouzí, je naprosté ticho. Slyšíte jenom papoušky a cikády. Nad hladinou je mlžný opar. Úplně zapomínáte dýchat, protože nechcete rušit ten posvátný klid. Jste na kanoi, vychází slunce a v té neuvěřitelné scenérii se ta několiksetkilová ryba vyloupne nad hladinu. Je mnohem větší než kanoe, ze které se ji snažíte ulovit. Srdce vám přestává bít. V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem se dostal do nebe.

Jsou bílá místa na rybářských mapách?
Jsou ryby, které se ještě nepodařilo chytit, a také spousta ryb ještě neobjevených. Není dokonce vyloučeno, že jsou na světě ještě větší ryby než Arapaima gigas. Jsou obrovská, mohutná povodí, o nichž se traduje, že tam žijí ryby, které pro svou velikost nikdy nebyly vytaženy. To nás ještě všechno čeká.

Když chytíte rybu, povídáte si s ní o něčem? Co jí říkáte?
Já s ní mluvím pořád. Mluvím s každou rybou.

Říká se, že ryba není mazel. Ale vy to tak zřejmě necítíte.
Ne, ryba je mazel. Myslím, že ryby opravdu dokážou poznat, v jakých jsou rukách. Jestli má člověk v hlavě jenom pánvičku a rozžhavený olej, nebo jestli se chce s rybou pokochat, vyfotografovat, a pak ji vrátit vodě.

Nikdy jste nejedl ryby?
Jenom když jsem byl malý. Pak se můj vztah k nim natolik změnil, že je beru spíš jako kamarády.

Je pro vás rybaření povoláním, nebo koníčkem?
Pro mě je to vášeň a dnes už i životní poslání. Z koníčku se stalo povolání, ale já si to stále ještě nechci připouštět. Pořád to dělám pro radost.

Pro Českou televizi jste natočil cyklus pořadů o rybaření S Jakubem na rybách. Jeho – Rybářskou školičku – teď můžou diváci sledovat v nedělním magazínu pro děti Hřiště 7. Jaká to byla práce?
Až díky tomu pořadu jsem si uvědomil, kolik dětí chytá ryby a má vřelý vztah k rybaření a k přírodě. Když jsme v rámci pořadu S Jakubem na rybách začali zařazovat školičku pro děti, přicházely nám úžasné reakce, pytle dopisů a obrázků! Poštovní oddělení České televize nás muselo občas proklínat. Byla to krásná práce. Ty obrázky a dopisy byly pro mě největší odměna a důkaz, že moje snažení má smysl. Rád bych prostřednictvím rybaření pomohl dětem vrátit se od obrazovek televizí a počítačů do přírody, naučit se ji vnímat a rozumět jí.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Po Rybářské školičce chystáme od září seriál, který bude o cestování za rybami po různých částech světa. No a zítra odlétám do Ameriky za poslední rybou „z velké desítky“. Je deset největších sladkovodních ryb světa a mně už zbývá jenom jediná. Která to bude, to je překvapení, ale bude stát za to.