Už po 1.lize v　Všenorech jsme se s　týmovým kolegou Vaškem Hanouskem rozhodli, že si pojedeme spravit chuť v　chytání a domluvili jsme se na návštěvě závodu Grand Prix Čech na Labi v　Sadské. Závod se konal o víkendu 12. a 13.6.2010.

Jelikož zprávy od našeho vrchního dodavatele živých návnad z　Mohelnice hovořily o nedostatku žížal, museli jsme navštívit jedno hnojiště, kde jsme v　potu tváří nás obou dolovali hnojáky větších velikostí. Nasbírali jsme jich celkem dost. Po návštěvě obchodu, nákupu drobností vyrážíme směr Sadská. Po dojetí do cíle jsme se pozdravili se zdejšími závodníky a Vašek vyrazil trénovat. Chytal skaláky malých velikostí, pár plotiček a po nějaké době se mu podařilo ulovit tři kilové cejny. Takže trénink dopadl dobře. Ubytování ve stanech nám vyhovovalo, takže po večeři a návštěvě stánku jdeme spát.

Ráno jsme namíchali krmení, rozlosovali „výherní místa“ a ještě před přípravou jsme si museli vysekat a ve vodě vytrhat lovné místo.

Můj los padl na A7, což nepokládám nikdy za dobré, ale bylo by to lepší než třeba A11. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká (ale se mnou ještě dalších třiatřicet kolegů). Vašek měl B3, což jsem pokládal za lepší los než byl můj. Důkladné vyčištění svého sektoru ve velkém horku, i ve vodě, zabralo dost času a výsledek určitě stál zato. A začal závod. Nebudu popisovat, co všechno jsem dělal, abych měl záběr. Jenom ke konci třetí hodiny se mi trochu ohnula špička a vzápětí vrátila zpět do původní polohy. Tím mé tříhodinové trápení skončilo a já byl bez chycené ryby. To se může stát (a stává, jen vzpomeňme na první kolo ligy na Berounce nebo na zdejší závod MiČR v　roce 2008), ale na „áčku“ jsem nebyl sám. Zkrátím to. Závodníků bylo 55, v　dalších sektorech jich bylo bez ryby mnohem víc. Zařekl jsem se, že už sem nepojedu.

Vašek zabodoval na béčku jedním cejnem a zajistil si tak čtvrté místo v　sektoru.

Sobotní večer proběhl opět ve stánku a debatování a špičkování s　jinými, kterým se také nedařilo, nebralo konce. Večer zpestřila Azbestova kytara a banjo jeho kamaráda.

Nedělní ráno mně zastihlo velmi brzy, neboť mně začaly bolet záda. V　mém věku nic nenormálního. Nicméně jsem měl na přípravu krmení dost času a Vašek vstával nedlouho po mně. Už jsem věděl , že v los není v　tomto závodě rozhodující. Rozhodující byly náhodně ulovené ryby. Jediné co se dalo asi udělat, bylo soustředit se na lov sumečka amerického (trumana), který většinou žere cokoli a pořád. Někteří se na ně soustředili a přineslo jim to cenné umístění. Rozhodující v　tomto byl dostatek žížal. V　sobotu jsem to zkoušel, ale nevytěžil z　toho nic. Vylosoval jsem B6, Vašek A11 a šlo se na to.

Nechtěl jsem to vzdávat, tak jsem všechno úsilí soustředil na jediné místo dále od břehu. Výhoda byla, že oba moji soupeři nad i pode mnou tak daleko nechytali, tak jsem měl celkem dost místa na stáhnutí ryby (nebo jsem si to aspoň myslel). Po nakrmení se dlouho nic nedělo. A to jak u mě, tak i v　celém našem sektoru. Začalo nahazování, měnění nástrah, délky, síly návazců a zase nic. Někdy naštěstí (více však naneštěstí) nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Asi po hodině registruji pohyb na špičce. Poté silné zatažení. Zasekávám a cítím velký tah. Škubání hlavou prozrazuje cejna. Při zdolávání musím stoupnout a dát prut nahoru, aby mi nezajel do stulíků u břehu, protože toto místo jsem si sám nečistil. Ve vodě ještě zbyly stulíky ze soboty, ale já v　neděli do vody už nelezl. Tak jsem rád, že nebudu bez ryby jako v　sobotu. Asi do tří minut mám další záběr. To už jsem věděl, že je tam mám. Cejni přes kilo začali jít z　vody. I když na konci druhé hodiny si daly pauzu, přesto jsem je častějším krmení znovu přinutil brát. Chytil jsem jich osm. (pozn.: někteří ještě měli třecí vyrážku). Jeden se mi u stulíků vyřezal z příliš malého háčku. Po zatroubení pěti minut do konce nahazuji krmítko a čekám. Po chvíli mám záběr a na prutu rybu. Nevím přesně kolik mám času, tak musím s　rybou rychle do podběráku. Silně se opírám do prutu a navíjím. Ryba je sice těžší, ale přesto jede pod vodou až ke mně. Pořád nevím, co to je. Beru do ruky podběrák a rybu zvedám k　podběráku. K　mému údivu se vynoří karas kolem pětatřiceti čísel. Podebírám ho a vím, že má splněno nad plán. Kolem sebe jsem ryby chytat neviděl, přesto moje nejistota trvá až do vážení. První místo v　sektoru, a tak s　dnešním výkonem jsem spokojený.

Po závodě jdu s　částí věcí k　autu a potkávám Vaška. Ten říká, že chytil necelých osm kilo. To pokládám za velmi dobrý výkon v　tomto závodě. Poté se vracím pro další a jdu podruhé,tak mi vrtá hlavou, jak se vlastně ten Vašek s　touto váhou umístil ? Tak jsem se ho zeptal. „Jedničku“. Tak mu gratuluji a předpovídám místo na „bedně“.

To se mu, bohužel, těsně nesplnilo. Skončil čtvrtý, já (díky nule v　prvním sobotním závodě) na konci první dvacítky. Přesto mně těší, že jsem nachytal největší váhu z　celého závodního pole, a to za jeden závod. Druhá věc mně těší, že Vašek měl druhou největší váhu. Třetí věc mně netěší. Přesto, že se jedná významný závod a startovné byly čtyři stovky, věcné ceny nebyly dány závodníkům ani na prvních třech místech. Byť by to byla třeba jen flaška něčeho ostřejšího. Vím, že závodní řád umožňuje věcné ceny nedávat, přesto jsem čekal něco víc než jen poháry.

Pojedu ještě na Sadskou ?

Jiří Vitásek